Balkánský poloostrov, tradičně nepokojná a bouřlivá část Evropy, byl po větší část novověkých dějin bojištěm dvou velmocí, symbolizovaných dvěma metropolemi – habsburskou Vídní a osmanským Cařihradem. Právě osmanský Cařihrad – Istanbul se v této době stal hegemonem Balkánu a vládcem skutečně mnohonárodnostní říše. Autoři, znalci dějin jihovýchodní Evropy, jimž se soustavně věnují, sledují v této práci postupné utváření identit mnoha národů osmanského Balkánu, nelehké a komplikované formování jejich kultury a společnosti. Pozornosti se dostává národům slovanským – Chorvatům, Srbům, Bulharům, obyvatelům Bosny a Hercegoviny, Makedoncům – ale také Rumunům a Albáncům. Úvodní část knihy zařazuje dějiny balkánských národů v této epoše do širšího kontextu a rozebírá vznik, vývoj, strukturu a kulturu Osmanské říše jako jednoho z rozhodujících faktorů evropských dějin 16. až 20. století, jehož dědictví zůstává aktuální i pro Evropu dneška a její národy.